Jizva je něco, s čím v terapeutické praxi pracujeme denně. A proto je zajímavé, jak málo lidé o svých jizvách vlastně ví a za jak málo důležité je považují. Proto si pojďme říci, co taková jizva vlastně může způsobit v našem těle, a proč je důležité na ní nezapomínat.
Na jizvu se můžeme podívat z mnoha pohledů – fyzického, estetického, biomechanického a v neposlední řadě také emočního.
Větší či menší jizvu má snad každý z nás. Vzniká nějakým poraněním a následným hojením tkáně. Typicky nejčastěji si vznik jizvy pojíme s operací.
Bohužel pooperačně často končí lékařská péče vyndáním stehů, v tom lepší případě alespoň doporučením, že je třeba jizvu promastit.
Buďme optimisté, lepší než nic.
Pojďme si představit, co se vlastně pod tou „čárkou na kůži“ skrývá.
Jednou z nejčastějších oblastí, kde míváme jizvy, je bříško. Břišní stěna je tvořena kůží, podkožím a tukem, vrstvou svalů, peritoneem a fasciemi. Všechny tyto vrstvy spolu musí spolupracovat – klouzat po sobě.
Fascie si můžeme představit jako síť, která uvnitř propojuje celé naše tělo. Můj oblíbený příklad je taková ta klasická nákupní síťovka, má pěkná očka vzájemně pospojovaná. Když zatáhnete za jedno očko, všechna ostatní na to nějak zareagují – změní se napětí jednotlivých špagátků. Neopečovanou (=neskluznou) jizvu si v tomto modelu síťovky představme jako uzel, který vytváří trvalý tah a zátěž na ostatní provázky naší tašky.
A přesně z tohoto důvodu se stává, že ke mně přichází pacientky s migrénami, bolestmi zad či kolenou, a při naší společné práci zjistíme, že mají starou jizvu po slepáku. Jizvu uvolníme (uzlík se rozváže) a záda přestanou bolet (normalizuje se napětí ostatních oček na tašce). Pochopitelně velmi zjednodušeně řečeno… 🙂
Až se Vás tedy příště fyzioterapeut zeptá, jestli máte nějakou jizvu, Vy už budete vědět, že i ta „jó stará po slepáku, na kterou jste dávno zapomněli“ může být zdrojem Vašich aktuálních obtíží, kvůli kterým k nám do ordinace vlastně přicházíte.
